O Andílkovi spadlém na Zem
O Andílkovi spadlém na Zem
Kdysi žil v Nebi jeden malý a neposedný Andílek. Možná trochu zlobil, možná byl zvědavý a chodil tam, kam neměl. Nikdo už neví jak se to stalo, ale ten Andílek jednoho dne spadl z Nebe na zem. Jak padal z té nebeské výšky, ztratil cestou křídla. A když dopadl na zem, lekl se a zapomněl, kým býval a odkud přišel. Stal se z něho s-padlý anděl. A tak musí žít na Zemi v lidském těle. Je velmi zranitelný, protože při pádu neztratil svoji vnímavost a citlivost. Dívá se kolem a někdy má pocit, že sem nepatří. Připadá si trochu ztracený a jiný než ti ostatní. Někdy je v jeho očích možné spatřit zvláštní touhu. Touhu, které sám nerozumí. Hluboko v jeho očích je někdy možné jen nakrátko zahlédnout i stín smutku a bolesti. Asi proto, že je připoután k Zemi, ale jeho duše touží létat. Vzlétnout až ke hvězdám. Tuší, že tam někde je jeho DOMOV. Tuší, že někde daleko odtud žijí bytosti, ke kterým patří a kterým rozumí.
Za jasných nocí se dívá vzhůru ke hvězdám a jeho srdce touží vydat se za tím tajemným voláním. Za tím hlasem, který slýchá ve svých snech. Ale ještě není vhodná doba. Ještě nenastal ten správný čas. Zatím je jeho úkol žít tady na Zemi.
Jednou za rok v době vánoční, když je Nebe víc než jindy otevřené, slýchá Andílek nebeskou hudbu, cinkající rolničky a dětský smích. To mu připomíná něco, co kdysi dávno znal a zažil.
V té době častěji než jindy stává u okna a dívá se, jak se na Svět snáší andělská peříčka a pokrývají Zemi svojí čistotou a měkkostí. V těchto chvílích jeho srdce přetéká radostí a něžností. Jako by se v těch okamžicích rozpomínal na něco dávno ztraceného…
Možná, že jednou Andílek přijde na to, že tady na Zemi není sám. Že sem spolu s ním spadly další andělské bytosti a plní tady na Zemi svoje úkoly a poslání. A jak je pozná? No přece podle zvláštního světla kolem a malé hvězdičky na čele…
A možná také Andílek jednou pochopí, že k létání nepotřebuje křídla, ale někdy stačí jen trochu chtít. Že na Světě je spoustu krásných a úžasných věcí, které nám dávají křídla. A to jsou třeba láska, radost, štěstí, smích a někdy stačí jen trochu nadšení a fantazie…
Co vlastně popřát Andílkovi v této velmi zvláštní a vyjímečné době?
Snad jen to, aby znovu uvěřil na ZÁZRAKY…
A možná taky, aby si uvědomil že život tady na Zemi může být opravdu, opravdu nádherný. Stačí jen z celého srdce tomu VĚŘIT.
Jednou nadejde doba, kdy se Andílek na všechno rozpomene. Znovu uvěří a znovu bude moci létat. A zatím – ať mu to připomínají jedna maličká maličkatá KŘÍDLA…
Věnováno všem Andílkům spadlým na Zem napsala Mirka P.