Láska a svoboda

LÁSKA A SVOBODA

            Jeden potřebuje druhého... Bez lásky je jen prázdnota... Nebesa potřebují Zemi a naopak... Vše společně se navzájem obohacuje a tímto rytmem se dostávají dál - ale kam?... Kam se snaží dostat lidé ve svém každodenním snažení? Kam se snaží dostat mnich ve svých modlitbách - přivést nebesa na Zemi anebo opustit zemi a dostat se do nebes? Před čím jako by všichni utíkali? Co pohání veškerý vesmír?

Vývoj... ano, vývoj... Jít dál... zakoušet nové... brát na sebe nové formy bytí... měnit a opravovat... vnímat a prožívat... pokaždé jinak, v jiném stavu vědomí... s jinými vnímacími tykadýlky... Ale proč právě Vývoj? Aby se zdroj a jeho jednotky nenudili? Putují odhodlaně v cestě za dobrodružstvím, za poznáváním... za poznáváním sebe sama... za objevováním Nového. Jak vzrušující....

Avšak samotná myšlenka na Vývoj se zdá poněkud prázdná, není-li v ní onen vnitřní náboj... esence všeho... Láska... frekvence lásky... Vše jakoby se ubíralo různými drahami Vývoje, na rozličných stupních bytí... Avšak bez Lásky, té jiskry Bytí, vnímám veškeré snažení jako prázdnotu... Nemluvím zde o lásce, kdy jeden se snaží vlastnit druhého... nýbrž o Frekvenci lásky, tepu lásky, který máme v Sobě... ať již se v našem okolí děje cokoliv, ať již nás druhý přijme či odmítne... ať již se na své cestě nacházíme kdekoliv... Esence lásky, která nás naplňuje Životem - a dává Vývoji smysl... Všichni vnitřně toužíme po lásce a právě to nás pohání dál, abychom se snažili být "lepšími", "úspěšnějšími", ať již v očích druhých či sami před sebou... Snažíme se nalézt usmíření sami se sebou a se světem, v němž žijeme - skrze mnohá snažení... Nicméně za tím vším se skrývá jediné: hledání LÁSKY. Bez ní je vše prázdé, nesmyslé, mrtvé, technické, jako nastavený program vývoje bez esence života - lásky...

Jenže, čím JE tato LÁSKA? Mnozí ji nazývají "sci-fi", považují ji za vědeckou fikci a naivní iluzi, neboť na ni nevěří... Dokonce i partnerská - milostná - láska, ta, kterou zde ve světě duality nejvíce vnímáme a neustále hledáme v touze se spojit a být jedním - najít svou ztracenou polovinu -  se zdá bláhovou...  Avšak i v té největší zradě, nejhlubší bolesti, v tom největším utrpení, je zde - LÁSKA. I v té největší prázdnotě, pocitu opuštění či hluboké samoty a bezvýznamnosti čehokoliv tu je... je v nás... Proč ji v té chvíli ale nevnímáme? Proč ji většinou cítíme, vnímáme, jen tehdy, když se nám zdá, že vše probíhá podle našeho OČEKÁVÁNÍ?!

Ano, očekávání... tak nebezpečný program, jenž se nás snaží ovládnout, a pak vše ničit... máme svá očekávání a představy, jak se druhý musí chovat, abychom jej milovali... jaký musí být... a jestliže naše očekávání nenaplní, vyčítáme vše právě jemu, že není takový, jako jsme "očekávali"... Cítíme hlubokou zradu, prázdnotu či opuštění a říkáme si, že na lásku už nevěříme...

Problém je však uvnitř nás, neboť jsme  nepochopili, co  je SKUTEČNÁ LÁSKA... To, v co jsme věřili a co nenaplnilo naše očekávání, je pouhým strachem - útěkem před sebou samým, před svou prázdnotou, ve víře, že ten druhý nás učiní celistvými... že tam, kde jsme my slabí, druhý je silný a naopak... že to, co jsme se sami ze strachu neodvážili učinit, zažít, riskovat... ten druhý učinil, a proto my již nepotřebujeme svému strachu čelit...

Uchylujeme se do náruče toho druhého a skrýváme se sami před svým stínem - ten sice dočasně postává v povzdálí, dokud existuje chvilkové pobláznění, vášeň, přitažlivost a touha... avšak ta potřebuje být sycena a nikoliv vyčerpávána, jak tomu většinou bývá... Právě naše vnitřní POZNÁNÍ LÁSKY, tedy hloubky toho, čím je, může sytit i to nejvyprahlejší místo... Toto poznání ničí všechny struktury naší bláhové ochrany, kterou jsme si kolem sebe, kolem svého srdce, vybudovali v pošetilém domnění, že nás ochrání - ale ve skutečnosti nás pouze udržuje v chladu... oddělené od Života... a tedy i Skutečnosti. Poznání lásky námi otřásá, odstraňuje všechny pevné cesty, jež jsme si vybudovali... Boří je, protože brání Životu... brání nám stát se tím, kým skutečně jsme - Světlem ... Vnitřním Světlem Lásky... Vyjádřením Božství zde na Zemi...

Kdysi jsme bývali androgenní celistvou bytostí - mužemi i ženou - jak se píše v mnohých legendách... Bylo toto rozdělení spiknutím? Útokem na androgenní dokonalou bytost? Anebo to byla další výzva k cestě Poznání? Poznání Lásky - ač jsme odděleni od své milované části, kterou usilovně a se vší vroucnostní hledáme... Toto oddělení nám nicméně umožňuje dokonalou lekci - dává nám příležitost dojít k Poznání, že láska je v nás... Jakkoliv daleko jsme od svého milovaného, jakkoliv je to vyčerpávající... právě esence lásky, kterou máme v sobě, nás k němu dovede...

V tomto světě duality, plném nástrah, máme jedinečnou možnost: uvědomit si, že - ač je zde vše odtržené a v jakémsi kyvadlovém boji - esenci lásky máme, ať již se tu děje cokoliv... Záleží jedině na našem vnitřním rozhodnutí, zda se necháme pohltit prázdnotou a monotónností "programu vývoje", anebo zda se otevřeme paprskům světla v nás, jež nás spojuje se Zdrojem, a tím se rozevřou naše křídla a my opět nabudeme své SVOBODY... Svobody, jež je Láskou... Láskou, jež je Svobodou... A tedy Láska osbovozuje a Svoboda dává Lásku... jsou jedním... Jedině tehdy má Vývoj smysl, neboť teprve pak je plán Vývoje naplněn životem... je jakousi hrou, sloužící Lásce-Svobodě, aby se udržovala v Extázi Radosti ze zakoušení mnoha tváří Bytí...

Lásku v nás probudí pohled druhého, jenž nás "skutečně vidí"... vidí hluboko do nás... daleko za všechny masky a představy, role, které musíme hrát před ostatními - a mnohdy hlavně před sebou... Pronikavý pohled druhého, jenž spatří i naše vnitřní strachy, bolesti, slabosti... a navzdory tomu všemu nás shledá krásnými... právě v naší obnaženosti, vnitřní nahotě... neodsoudí nás, naopak - projeví nám něhu, která utiší naše vnitřní rány. V tom okamžiku stojíme sami před sebou v úplné otevřenosti... Může se do nás konečně vlévat život, esence světla lásky... Cítíme se tak křehcí, a přesto tak živí - jako nikdy dříve... Nebojíme se podívat do svého nitra, ať již se tam skrývá cokoliv, neboť si dokážeme přiznat i to, že jsme měli strach... že jsme se tolikrát schovávali sami před sebou, neboť vnímat naše vnitřní světlo lásky se zdá rozumu nebezpečné... příliš obnažuje... Jak pošetilý je náš rozum, nechal by nás žít v té nejchladnější komoře, bez dostatku světla, bez poznání pravého života...

Jakmile spatříme své masky a uvědomíme si, že jsou maskami strachu, můžeme je zaměnit za role plné lásky... Avšak to je to největší mistrovství, zejména v tomto světě... proto Mistr Ježíš byl největším mistrem - mistrem Lásky... Sděloval nám svým životem, že i když nás druzí odsuzují či nejprve prosí o pomoc, a pak nás pomlouvají, ačkoliv jsme jim pomohli, a přestože nás třeba nakonec zradí i ten nejbližší přítel... ať již jsme zesměšněni, potupeni, zavrženi... i když jsme přibiti na kříž hmoty a musíme snášet utrpení fyzického těla.... i tehdy, i za těchto nejhorších možných situací je zde LÁSKA - a právě tato Bezpodmínečná Láska, Nejvyšší Frekvence bytí, Vnitřní Světlo Lásky - jež je silou, moudrostí a láskou Boží... nás spojuje s "Otcem", se "Zdrojem"... s naším původem, s místem, odkud jsme vyšli a spadli do hmoty... a zapomněli... A přesto, i v těchto končinách, ve sférách hmoty, duality... jsme spojeni s Nebesy v našem Srdci... Rozhodnutí je však na nás - zda budeme naříkat, jak je kříž uvěznění ve hmotě těžký a bolestný, anebo zda se skrze sílu svého vnitřního světla lásky povzneseme a Duch ovládne Hmotu, Duch zvítězí nad Hmotou... Láska zvítězí nad strachem...

Vím, slova jsou jen slova... avšak náš každodenní život a svět plný strachu, přetvářek a prázdnoty, kdy padáme pod tíhou starostí, nenaplněných snů a představ, neustálých očekávání, nás opět vtahuje - jako chobotnice do svých chapadel - a drží nás v zajetí strachu... Ti, co jsou si toho vědomi, ale nemají sílu se vzepřít, cítí strach, slabost či zoufalství, že to sami nezvládnou, potřebnou sílu jistě najdou, bude jim pomoženo, pokud je v jejich srdci touha zazářit v těchto končinách světlem lásky a osvobodit se od chapadel strachu...

Nejen strach, ale i jakýsi chlad či strnulost přepadá zdejší bytosti... Někdy se probouzím a mé srdce, láska života ve mně se zdá chladná, jako v zimním spánku... Přepadá mne prázdnota a strach, a mé srdce ne a ne se probudit... zdejší svět se zdá tak cizí a puls lásky je tentam... Volám v modlitbě, prosím, škemrám, aby mne nenechávali v tomto chladu, v této ponurosti, aby mne nenechávali vnímat život na stejné frekvenci jako ti, co se rozhodli frekvence lásky udusit, necítit a nechat se otupit...

Volám a buším do dveří, které se zdají být zamčeny na pevný zámek... Čím jsem si to jen zapříčinila? Proč zde musím pobývat bez světla a žáru, proč mi je zakázáno rozpřáhnout křídla mého duchovního srdce? Proč najednou musím procházet těmito končinami a vnímat vše s takovou bdělostí a bez ochrany svých měkkých křídel lásky, která mi vždy dají jistotu, že mohu kdykoliv odlétnout či se povznést nad hrozivé, strach vzbuzující události...

Pak odkudsi přichází odpověď... "Jsi tu, abys zažila, jaké to je... bytí bez tepla světla lásky..." I když se vše ve vnějším může čarovným kouzlem proměnit v nejkrásnější pohádku, všechny představy se naplní, ale současně v nás není probuzen žár lásky našeho vnitřního světla, je to vše jen prázdnotou... Proto tolik lidí, kteří se zdají mít "vše", působí při bližším pohledu často tak prázdně a osamělě... ač jsou neustále obklopeni lidmi...

Ale jak, jak jen otevřít ty dveře... vždyť já chápu, co je LÁSKA.... proč je nyní zavřeno, proč nemohu zazářit?... Vtom přichází odpověď: "POKORA"... Pokora je tím, co otevře dveře... pokora před božstvím, před silou a nádherou lásky, před světlem, jež je moudrým a vševidoucím... Pokorné uznání skutečnosti, že i setrvání v chladu a strnulosti mělo svůj důvod... aby sloužilo k ještě většímu a nádhernějšímu rozzáření našeho vnitřního světla lásky... Proto klíčem je vždy naše rozhodnutí, poznání, pokora.... vedoucí k věčné a ničím nepodmíněné LÁSCE...

Samozřejmě, dokud jsme zde v dualitě, padáme, abychom se opět zvedli a na své cestě potkáváme nástrahy, lekce, jež nás mají přezkoušet, zda jsme skutečně poznali.... či zda je to všechno pro nás pouze jakousi pěknou teorií...

Nechť jsou tedy tato slova pomocnou rukou, jež vás zdvihá, když jste padli, nechť jsou klíčem, jenž otevírá bránu k vašemu srdci, a kéž vám napomohou k poznání, které vám dává sílu překonat strach, a k lásce, jež vám dá křídla pro let k vaší nekonečné SVOBODĚ...

(Reprodukce celku nebo částí tohoto článku je povolena pro jakékoliv médium, pokud je připojena tato poznámka - pro pro www.reiki-centrumpraha.cz napsala Mirka S.)